Dobrý den, podělím se s vámi o náš příběh.
Celé mé těhotenství i porod byl bez komplikací. Přesně v den termínu se mi narodil chlapeček, 4 kg a 51 cm. První den v porodnici mi ho jen nosili na kojení, druhý den už mi ho nedonesli. Přišla dětská doktorka a říkala, že Honzík kaká krev a zvrací a že ho pošle na ultrazvuk. Po vyšetření mi oznámila, že se pravděpodobně jedná o invaginaci střeva a že musí zavolat do Hradce, aby si pro něj přijeli a operovali
ho. Všechno se to hrozně dlouho táhlo. Konečně dorazil doktor, který mě uklidňoval, že možná nebude ani operace potřeba. Koukala jsem z okna, jak mi ho odváží. Manžel zrovna měl cestu za mnou do porodnice a sanitku potkal na křižovatce, říkal, že věděl – cítil, že to odvážejí našeho chlapečka.
Čekala jsem na další zprávy a ty nebyly zrovna příznivé. Prý se nakonec jednalo o zauzlení střev. Laddův syndrom, volvulus. Museli mu vzít 145 cm tenkého střeva. Zbylo mu asi 7 cm jejuna a 35 cm ilea – s tím, že se nevědělo, jestli těch 35 cm bude vitálních. Po
14 dnech rozhodli, že bude operace, kde se už uvidí, jestli se bude muset ještě krátit nebo ne. Nakonec to dopadlo dobře a střevo už krátit nemuseli, rovnou zanořili stomie a střívka spojili. Ale po dvou dnech se mu udělala „dírka“ ve střevě, takže musel znovu na operaci, kde mu otvůrek zašili a rovnou nás připravili na to, že to může prasknout znovu. A taky že
jo. Třetí operace. Znovu vyvedli stomii a prý 2 měsíce dají střevu, aby zesílilo a pak zkusí znovu střeva napojit. V tu dobu nám doktor řekl, že jiné dítě by to už nepřežilo. Měl centrální žilní katetr, parenterální výživu 24 hodin denně. Za tu dobu měl tři sepse. Poslední pátá operace se povedla, střeva spojili a už se žádné komplikace nekonaly. Zůstalo mu tedy něco kolem 40 cm tenkého střeva. Začal boj s jídlem a s kakáním. Zpočátku pil mlíčko (Neocate) obstojně, kakal tak 15x denně. Pak ale se mu objevila krev ve stolici. Byla mu udělána koloskopie a zjistilo se, že má zánět tlustého střeva.
Také nás neminulo návykové zvracení. Jak mě viděl s jídlem, hned se dávil.
Zvracel před jídlem a pak i po jídle. Nakrmila jsem ho, všechno vyzvracel, znovu jsem ho nakrmila, všechno vyzvracel, po třetí už se vždycky vzdal a už si to v bříšku nechal. Měnili jsme mlíčko, Neocate už nechtěl, zkusili jsme Infatrini, ale to to taky nebylo ono, nakonec to vyhrál obyčejný Sunar. Jídlo už zvládal dobře, zvracení jsme odbourali, stoličky se taky lepšily, tak se začala snižovat par. výživa. Šlo to jak po másle. Zánět tlustého střeva spravily kortikoidy, játra se také lepšila. Trochu nás vylekali s tím, že má srostlé ledviny a dírku v srdíčku. Ale ledviny nakonec má v pořádku a srdíčko se taky srovnalo. Jen se nám objevili epileptické záchvaty, a na EEG se epilepsie potvrdila.
V nemocnici jsme strávili necelých 8 měsíců a domů už jsme šli bez par. výživy. Jezdili jsme na kontroly, ale ty pak časem pan docent taky zrušil. A asi po roce byl znovu na EEG, kde už byl nález v pořádku a nedávno jsme vysadili i léky na epilepsii.
Honzíkovi byly v srpnu 2010 3 roky a kdyby neměl jizvu na bříšku, tak nikdo nepozná, že měl někdy nějakej problém. Stolici má 1 – 3 denně, jí všechno. Je to veselej a šťastnej kluk. Má silnej kořínek a je vidět, že je to lev, bojuje o to svoje místo.
Přála bych všem dětičkám a rodičům, aby to taky takhle dobře dopadlo. Kdykoliv si zavzpomínám, brečím. Je to nespravedlivý, když se tohle našim dětem děje. Přeju všem hodně sil a hlavně naději, že se to obrátí k lepšímu.
Tak to je ve zkratce příběh Honzíka a přikládám pár fotek.
Kateřina
