Článek o Renatě

Životní cesta mé manželky začala koncem roku 1973. Již den po narození prodělala manželka operaci brániční kýly v nemocnici v Praze, operoval MUDr. Pafko (jako důkaz manželce zbyla cca 25cm dlouhá jizva).

Protože její rodiče žili v malé vesničce, rozhodli tehdejší úředníci o tom, že malou Renatku po této náročné operaci „nevrátí mamince domů“, ale umístili ji do kojeneckého, následně dětského ústavu, aby to k ní měli lékaři z Benešova blíž. Tam strávila Renatka první čtyři roky svého života – bez rodičů, bez sourozenců. Ale Renata byla vždy bojovnice, po návratu domů se zapojila zpět do plnohodnotného života, začala sportovat, kromě stolního tenisu, který hrála skvěle, jí následně plně uchvátil jiný sport – FOTBAL. A to v plném slova smyslu – díky svému umění se ve svých 13letech odstěhovala do Prahy a začala hrát za pražskou Slavii. Za její ženské „A“ mužstvo hrála dlouhých 15let.

I přes občasné zdravotní komplikace (bolesti břicha) byla několik let hráčkou fotbalové ženské reprezentace ČSFR i ČR. Její fyzická výdrž jí následně pomohla zachránit si život – dokázala udýchat plicní embolii. Manželka se nikdy nevyhýbala práci (fotbalistky nebyly placené a moc se toho v tomto do dnešní doby nezměnilo). Ihned po škole v říjnu 1992 nastoupila jako doručovatelka na Českou poštu, kde pracovala až do srpna 2007, kdy na radu praktického lékaře zažádala a ihned dostala, částečný invalidní důchod. Pracovala na České poště nepřetržitě, s výjimkou mateřské dovolené, od roku 1992 až do roku 2007 – tj. 15 let.

V roce 1988 zažila manželka svojí druhou velkou operaci – zauzlení střev – a to ve Vinohradské nemocnici. Nejprve, když jí tam s bolestmi břicha přivezla sanitka, jí službukonající doktorka poslala domů s tím, že jsou to zaražené větry. Když cestou na ubytovnu manželka zkolabovala a sanitka jí do nemocnice přivezla znovu, naštěstí již sloužil pan primář, který okamžitě pochopil závažnost situace. Manželka byla za pár minut na operačním sále (navíc vše při operaci zkomplikovala srdeční zástava) – manželka to nikdy neměla jednoduché, ale vždy bojovala a nevzdávala se.

V roce 2001 jsem se s manželkou seznámil. Naše přátelství se časem změnilo ve vážnější známost. Jednou večer jsem vezl manželku na poštu na noční směnu, pamatuji si jen najednou světla protijedoucího vozidla a následovala velká rána – čelní střet s protijedoucím vozidle na čtyřproudé silnici – pak už nás jen tahali z auta, houkali sanitky. V nemocnici nám řekli, že protijedoucí vozidlo řídil zahraniční řidič, v krvi měl skoro 3 promile alkoholu. Po propuštění z nemocnice se ke mně manželka přistěhovala a za necelý rok se nám narodila naše dcera. Porod v porodnici v pražském Podolí údajně patřil k jejím nejtěžším – tedy porod sice trval jen 10 minut, ale pak chirurgové čistili manželce břišní srůsty a to trvalo přes šest hodin. Vše se za tři dny zkomplikovalo manželčinou plicní embolií.

Manželka se po mateřské dovolené vrátila do práce na Českou Poštu, ale bohužel nastaly čím dál větší zdravotní komplikace a tak manželka dostala částečný invalidní důchod (následně byla z pošty „po dohodě“ propuštěna). Když se zdravotní stav manželky na přelomu let 2007/2008 díky klidovému režimu trošku zlepšil (zafungoval částečný invalidní důchod), pokusila se najít si práci. Bohužel, s jejími zdravotními možnostmi to bylo velmi obtížné a tak si nakonec, jako jedinou možnost, našla práci na Živnostenský list – jako obchodní kurýr rozvážela pár obálek po Praze – prakticky 3-4hod. denně – ale protože se začal její zdravotní stav zhoršovat, musela i s touto prací po 3 měsících skončit. V červnu 2008 Česká zpráva sociálního zabezpečení rozhodla o odejmutí částečného invalidního důchodu. O tomto by se dalo psát velmi dlouho – soudily jsme se rok. Na naší stranu se naštěstí postavili soudní znalci (včetně vlastního soudního znalce Městského soudu v Praze) i několik velmi známých a uznávaných doktorů. Obrovské psychické vypětí, bezesné noci a stres měli na manželčino zdraví bezpochyby obrovský negativní vliv. A tak 12. 8. 2009 jsme museli ráno pro velké bolesti rychle spěchat do Fakultní nemocnice Na Bulovce, kde již večer proběhla první, mnohahodinová operace – operovala MUDr. Šerclová, jedna z nejlepších a nejuznávanějších chirurgů v ČR na tuto problematiku. Bohužel, nyní se ukázalo, jak smutnou měli všichni odborníci pravdu. Střeva nevydržela, za 4 dny byla další operace, následoval převoz na ARO v kritickém stavu. Manželka prodělala několik velmi těžkých, mnohahodinových operací, v umělém spánku byla řadu měsíců, střídavě na JIP a ARO byla skoro celý rok, počet 1-2 hodinových návštěv operačních sálů byl za ten jeden rok skoro sto. Nakonec se podařilo, díky velkému umění a péči všech z FNB, situaci jakž takž zvládnout a manželka byla po dohodě přeložena na Metabolickou jednotku k doc. Kohoutovi do Thomayerovy nemocnice. Zde se podařilo během několika měsíců připravit manželku do domácího ošetřování.

Když jsem si bral manželku, přísahal jsem, že jí neopustím a budu jí vždy oporou. A i v těchto těžkých časech jsem svému slibu dostál. Přestože mi vše komplikovala i starost o naši tehdy 8-mi letou dceru (která má navíc epilepsii BERS ), mé náročné povolání (díky tomu ale mohu vydělat peníze, abych zabezpečil potřebné prostředky pro jakž takž živobytí), skoro každý den jsem po celý ten rok svojí přítomností v nemocnici manželku povzbuzoval.

Manželka, pokud je nyní v domácím ošetřování – tj. není hospitalizována v nemocnici, je každý den připojená cca 16-18hodin na výživových vacích + dalších 5-ti infuzích. Tyto infuze váží bez stojanu cca 6kg + váha ocelového stojanu. Když si člověk přestaví, že manželčina váha byla i pouhých 26kg (při její výšce 158cm) – opravdu to nebylo jednoduché. Nyní se manželky váha výrazně zlepšila díky skvělé péči metabolické jednotky FTN na 40kg …

Těch prvních několik měsíců „domácí péče“ probíhalo dle možností. Největším nebezpečím u manželky byly a jsou katétrové sepse. U manželky vše probíhá velmi rychle. Během 10-15min naroste teplota až na 39,5°C, nastanou křeče, zvracení a musí se rychle volat sanitka. Rychlá záchranná služba nás už velmi dobře zná. Jsou u nás doma pravidelně … Následuje rychlý převoz do nemocnice a boj o manželčin život …

Za roky 2009-2011 strávila manželka v hospitalizacích po nemocnicích přes 600 dní (a to výhradně na odděleních, jako je ARO, JIP …). Právě proto se lékaři rozhodli pokusit se o změnu. V létě 2012 byl pokus č. 1 – nevyšel. V den příjmu nastala katétrová sepse, následovala ARDS (syndrom dechové tísně), MODS (multiorgánové selhání orgánů), dramatický boj o její život. Manželka je obrovská bojovnice a i přes nevelké šance dokázala s obrovskou podporou týmu odborníků na ARO ÚVN ve Střešovicích přežít. Následoval převoz na Metabolickou jednotku atd. Po krátkém, dvou měsíčním odpočinku doma byl naplánovaný další pokus o spojení střev. Tentokrát mnohahodinová operace v listopadu 2012 v ÚVN proběhla dle předpokladů a několik dní to i vypadalo, že vše dopadne dobře. Bohužel, opět měli znalci tehdy pravdu – manželčiny střeva byly opravdu ve špatném stavu. Střeva desátý den po operaci nevydržela, následovala další velká operace, ale bohužel … Bylo mi řečeno, že stav je kritický a i přes všemožnou poskytovanou maximální podporu nám pomůže pouze zázrak. A zde se opět ukázala manželčina obrovská duševní síla a touha žít. Dokázala nemožné a tak mohla začátkem ledna 2013 proběhnout v UVN další velká, mnohahodinová operace. Tentokrát museli lékaři odebrat prakticky už celé střevo a tím byla manželka definitivně odkázána pouze na umělou výživu. Proběhlo opět několik týdnů boje o život na RES ARO, JIP, následně kvůli zánětu v břiše byl urgentní převoz na metabolickou jednotku do Thomayerovy nemocnice, následovala operace v IKEMu, poté operace s plastickými chirurgy z Vinohradské fakultní nemocnice… Manželka tehdy strávila nepřetržitě v nemocnicích ¾ roku…

Před rokem a půl došlo v Ikemu k velmi složitému operačnímu zákroku – lékaři pod vedením doc. Oliveriuse se rozhodli u manželky „vyčistit břišní dutinu“ a připravit jí tak na případnou transplantaci. Operace se podařila,ale pak u manželky bohužel nastaly pro ni klasicky zdravotní komplikace, pobyt v nemocnici se protáhl opět na několik měsíců, ale lékaři nakonec vše úspěšně zvládli …

Nyní je manželka připravována na finální fázi unikátní transplantace – všichni jsme přesvědčeni, že její velká životní vůle a umění odborníků našeho špičkového lékařského zařízení IKEM bude slavit úspěch. Vede k němu ale ještě velmi náročná cesta, ale všichni plně věříme, že nakonec budou všichni slavit úspěch. To zásadní již víme – nejdůležitější je nepoddat se nepřízni osudu, bojovat a věřit, že nakonec vše dobře dopadne ….

Jaroslav Boháč – manžel